IBM ThinkPad T30: „T“ jako tank

 Na svou dobu byl IBM ThinkPad T30 velice kvalitním notebookem, který si našel své místo v síni slávy ThinkPadů. Za vysokou prodejní cenu dostal zákazník poslední technologie zabalené navíc v decentním a takřka nesmrtelném těle. Ale několik chyb se přeci našlo.Poslední dobou si stále častěji všímám „posvěcování“ starých ThinkPadů. Mnoho lidí stále IBM zazlívá prodej divize Think Lenovu a spojuje s tím sníženou kvalitu těchto počítačů. Jakkoliv by se na toto téma dalo diskutovat (ne všechny změny jsou špatné), mašinka, kterou si dnes předvedeme, spadá společně s dalšími legendami IBM zároveň ke strojům, které se i přes svou obrovskou spolehlivost ve výsledku jako moc spolehlivé neukázaly.

Tento konkrétní notebook mě navíc přivedl k ThinkPadům jako takovým – koupil jsem ho za 200 Kč od známého, kterému bych rád takto poděkoval, že mi ukázal notebooky, které dnes asi za jiné nevyměnil.

Vzhled a konstrukce

IBM měnilo vzhled svých notebooků jen velmi pozvolna. O důvodech se můžeme jenom dohadovat, ale podíváme-li se na ThinkPady ještě z produkce IBM, vypadají všechny velmi podobně. Nevýstřední černá barva, ostře řezané hrany, zešikmené bočnice, velice kvalitní materiály a legendární odolnost byly vlastnosti, kterými byly ThinkPady proslulé vždy – u modelu T30 to ale platí dvojnásob. Počítač je sice pekelně těžký a tlustý, nicméně stoupnout si na něj mu žádnou újmu nezpůsobí.

Typicky pogumované černé víko je již na první omak zespodu vyztužené kovovou deskou (v té době šlo o nutnou výbavu, tehdejší displeje byly na prohýbání mnohem citlivější). Na první pohled je patrný „uříznutý“ levý horní roh celého notebooku, při pokusu o otevření pak zarazí zámečky víka – dnes se u nich jednak opouští, ale zde jsou dokonce dva, takže není možné otevřít notebook jednou rukou. Po otevření si všimneme celkově letitého designu – pod displejem se nachází spousta indikátorů (proč dnes tak hojně mizí?!), samotné víko je uchyceno panty, které jsou až nezvykle tenké. Trochu “out” je také vedení kabelů mezi základnou a víkem, řešené třetím „kloubem“ a pak jedním plochým kabelem úplně zvlášť.

Na spodní polovině základny překvapí množství prázdné plochy – tehdy byl touchpad ThinkPadu ještě volitelná výbava. Při bližším prozkoumání je patrná jednoduchost konstrukce – kryt základny je po celé ploše včetně velké části bočnic z jednoho kusu, což dále zvyšuje pevnost. (T4x už měla šasi více rozdělenou). Při silném tlaku lze palmrest i klávesnici trochu promáčknout, ale jinak nikde nic nevrže a vše drží skutečně pevně – notebook působí monoliticky, jako žádný jiný.

Zespodu je masivnost ještě zvýrazněná – mnoho kovu a kvalitních plastů dodává pocit určitého luxusu a něčeho víc, než prostého konzumního notebooku. Konektor dokovací stanice je navíc velice šikovně chráněn plastovými dvířky. Překvapí i umístění baterie – počítač kvůli tomu nabral tloušťku, ale umožnilo to zadní stranu osadit konektory.

Klávesnice a TrackPoint

Na sedmiřadé klávesnici se píše velice dobře, i když jsou tlačítka na můj vkus moc měkká a nemají úplně jasný stisk. Staré dobré rozložení ale potěší každého nostalgika, který se nedokázal sžít s layoutem chicletu (chybí tu snad jen klávesa Windows, ale tu IBM vynechávalo údajně jako projev dobré vůle vůči uživatelům jiných OS). Šedivé horní řady kláves sice postrádají moderní vzhled, ale pro práci je to opět to nejlepší řešení, protože jsou jasně rozlišitelné. Zaskočí snad jen německé popisky kláves.

TrackPoint je asi poslední věc, která provází všechny modely ThinkPadu napříč generacemi, a nikdo mu nemůže jeho skvělou  funkčnost vytknout. Zde jsem navíc ponechal původní čepičku, na které se podepsal zub času seškrábáním všech chloupků.

Displej

Slabina většiny notebooků se projevuje i zde. Ostatně vezměte si libovolný starý notebook s matným displejem bez technologie LED… Tragická je hlavně čitelnost na slunci – řekněme, že je téměř nulová. Barevné podání je vcelku věrné, rozlišení XGA dostačující (berme v potaz stáří počítače, navíc sám nejsem zastánce ultrajemných displejů s prťavým písmem).

Zvuk, mikrofon

Na přední spodní straně notebooku se nachází dvojice takřka královských reproduktorů. Hrají velice hlasitě, navíc neztrácejí kvalitu úměrně s hlasitostí. I na plnou hlasitost hrají čistě, jsou zde středy a basy (nikoliv jen výšky!) a zaslouží si veliké uznání, protože dobře ozvučí i větší obývák. Pokud bychom na tomto počítači měli jenom poslouchat hudbu, lze ho bez nejmenšího váhání označit jako hudební notebook (konkurenční společnost se může jít se svými notebooky označenými červenými béčky leda tak zahrabat).

Mikrofon je už slabší, navíc hloupě umístěný vpravo pod klávesnicí. Jeho kvalita je ale i dnes konkurenceschopná, a nejlevnější notebooky válcuje na plné čáře.

Výkon

„O svižný chod notebooku se stará výkonný procesor Intel Pentium 4M o taktu 1,8 GHz, doplněný o 256MB rychlé operační paměti typu SDRAM. Grafický výkon obstarává moderní 16MB čip ATi Mobility Radeon 7500 s podporou DirectX 7, svá data pak můžete uložit na rychlý 40GB harddisk Seagate Momentus s 5400 otáčkami za minutu. Na výkon svého notebooku se tak můžete vždy spolehnout a nemusíte se bát náročnějších operací“ – tak nějak mohla znít reklama v brožurkách či na internetu – dnes tak nostalgicky vyznívající text.

Výkon procesoru sice na základní práci stále postačuje, ale v kombinaci s prťavou kapacitou paměti RAM je mu to pranic platné – polovinu funkce operační paměti tak musí swapovat pomalý a malý harddisk. Situaci částečně zachraňuje grafická karta – se starými hrami (kolem roku 2002) nemá problém, ale musíte obětovat nejvyšší detaily a dopřát notebooku dost času na nahrávání.

Na svou dobu ale šlo o silný stroj, který si svou cenu v kombinaci s kvalitním tělem obhájil.

Připojitelnost a konektory

Co napsat slovy? Odpovídá létům více, než všechny ostatní aspekty. Na levé straně jsou v krytce harddisku ukryty tři konektory jack (s trochou nadsázky opět smrtelná rána pro „hudební“ notebooky s červeným béčkem, jak smutné) a ExpressCard. Vzadu se nachází konektor pro napájení, S-Video, dvojice USB 1.1 (USB 2.0 bylo u jiných verzí), ethernet, zdířka na modem RJ-11, VGA analogový výstup, paralelní port na tiskárnu a sériový port. Napravo se nalézá pouze infraport a poněkud masivní šachta UltraBay 2000. Wi-Fi tehdy ještě standardem nebyla, stejně jako Bluetooth – oboje ale bylo možné za příplatek doplnit.

Na svou dobu nepostrádal notebook nic vyloženě zásadního – Wi-Fi ještě na každém rohu nebyla, navíc nějak zásadně cestovat s takto těžkým notebookem se určitě každému nechtělo. Nicméně pořídit notebook bez USB 2.0 bylo krátkozraké rozhodnutí a divím se tomu, kdo si tento notebook v téhle konfiguraci objednal (snad plánoval přenášet pouze Office dokumenty?).

Harddisk je technologie ATA-100, operační paměť má vyhrazeny dva sloty typu SDRAM – čili o nějakém větším rozšiřování nemohla být řeč, protože se jedná a jednalo o drahé součástky.

Chlazení

Pokud na notebooku nehrajete nějakou náročnější hru či nesurfujete po internetu, nemá problém udržet otáčky svého větráčku na nízké úrovni. Jedná se ještě o vcelku příjemné vrnění, a ani na plnou hlasitost nejde o nic, co by trhalo nervy. Opravdu pasivní je ale počítač jen málokdy – časem jsem zjistil, že zpravidla až třeba po půlhodině provozu, což je zvláštní.

Na plný výkon se projeví architektura Pentia 4 a „vyfukované“ teplo je poměrně vysoké – přesto se mi nikdy notebook nepovedlo přehřát, a ani hraní her v posteli mu nedělalo sebemenší problém. Zde je ta lidmi tolik opěvovaná kvalita skutečně vidět. Na výletě jsem navíc tento ThinkPad za studených večerů používal jako topení do postele, čímž se skutečně osvědčil a zachránil mě od bezesných studených nocí, takže bych mu prostřednictvím tohoto článku rád vzdal hold.

Baterie

O její kapacitě se můžeme pouze dohadovat, protože jsem už notebook pořídil s kapacitou „haló, kde je tady zásuvka?“. Její původní kapacita je 4 400 mAh, a podle dobových recenzí na ní notebook vydržel pracovat orientačně mezi dvěma až třemi hodinami. To není úplně špatný výsledek, zejména vezmeme-li v potaz (ne)úspornost komponent a stáří.

Specialitky, odolnost

• UltraBay 2000 byla poslední „tlustou“ generací této šachty a byla nahrazena s příchodem ThinkPad series T4x UltraBay Slim mezi lety 2003 a 2004. K tomuto notebooku jsem dostal CD-RW/DVD-R mechaniku, která funguje i po letech bezchybně.
• ThinkLight – samozřejmě, že u žádného opravdového ThinkPadu nemůže chybět nějaká forma přisvětlení klávesnice. Lampička tohoto modelu se vyznačuje trošičku slabším světlem, ale zase je dobře zapuštěná a neoslňuje.
• Hard disk drive shock absorber – před příchodem řady T4x se u IBM nějaký čas používala tato zvláštní metoda ochrany pevného disku – na notebooku se zespoda nacházel „měkký čudlík“, který zmírňoval a částečně pohlcoval dopady nárazů na pevný disk při posazení notebooku na stůl. U mého kusu je už ale absorber mimo provoz. Už jsem ho tak koupil, takže bohužel nemůžu skutečně posoudit jeho význam.
• Odolnost notebooku asi nejlépe demonstruje již zmíněný pokus, při němž jsem si na počítač stoupl a vše v pohodě. Někdo by mohl namítnout, že skutečný test by bylo až upustit jej na zem, ale to kvůli absenci aktivní ochrany disku nechci zkoušet. Nicméně, jednou jsem s notebookem usnul v posteli, a ráno jsem ho už našel na podlaze. Byl vypnutý (odpojený adaptér) a nic se mu nestalo.

Závady a poškození

Mnoho fanoušků si dodnes pokládá nekonečnou otázku, proč IBM ThinkPady prodalo. Pro IBM sice otevřely dveře na čínských trh, ale osobně to nevidím jako jediný důvod. Stačí krátké hledání na internetu a objeví se hned další – téměř všechny ThinkPady z posledních několika let produkce IBM měly nějaké větší závady. T4x a R5x trpěly na smrt základní desky (grafická karta a USB řadiče), T6x na poruchy větráčků a grafických karet, T2x a T3x pak na smrti slotů operační paměti. Ačkoliv je v mé T30 fyzicky 512MB RAM, notebook druhý slot prostě nebere a načítá pouze jeden slot – 256MB.

S tím souvisí také obtížné zapínání. Po stisknutí tlačítka power probliknou kontrolky, podsvícení displeje a prskne reproduktor, ale to je vše. Podržením vypnete, zapnete znovu a stále nic. Znovu vypnete, znovu zapnete a nic. Při psaní tohoto článku se mi spuštění povedlo na 26. pokus. Takže můj názor, proč IBM ThinkPady prodalo? Nedokázalo na nich skutečně vydělat. Téměř každou řadu totiž postihla větší závada a IBM tratilo velké peníze na reklamacích.

Na notebooku se podepsal zub času i v jiných ohledech. Pogumovaný povrch utrpěl pár solidních škrábanců, místy se ulomily kousky plastu. Konektory jsem ponechal špinavé ve stavu kdy jsem notebook zakoupil jako důkaz toho, jak jsou lidé schopni se o takto drahé stroje starat. Nejvíce patrným poškozením je pak rozlámaný plastik v rozích displeje. Senzor uzavření víka je už také dávno nefunkční. Mimo tyto závady spojené s věkem ale notebook mechanicky nijak moc neutrpěl a pokud máte tu trpělivost s jeho zapínáním, poslouží jako skvělé rádio. :-)

Příslušenství

• IBM ThinkPad Port Replicator – obsahuje následující konektory: Ethernet, RJ11, jedno USB, DVI, VGA analog, sériový konektor, paralelní konektor, dvojici PS/2, externí konektor na disketovou jednotku, dvojici 3,5mm jack a samozřejmě napájení. Jeho využití je však pochybné, protože většina konektorů se na T30 stejně ukrývá vzadu (navíc umožní použití pouze jednoho USB místo dvou).

• UltraBay 2000 Floppy Drive – ačkoliv již bylo v době modelu T30 dávno rozhodnuto o vítězství CDček oproti disketám, floppy stále ještě vymřelé nebylo. Majiteli ThinkPadu T30 to tak umožňovalo použití libovolného přenosového média.

Plusy, mínusy

• Výhody: mechanická odolnost, klávesnice, výkon, kvalitní chlazení, lampička, špičkové reproduktory, variabilita příslušenství
• Nevýhody: odumírání slotu RAM, hmotnost, tloušťka, absence Wi-Fi a USB 2.0, málo RAM

Závěr

Na svou dobu šlo o velice kvalitní notebook, který si našel své místo v síni slávy ThinkPadu (vždyť koneckonců jde jen o mírně vylepšenou T23). Za vysokou prodejní cenu dostal zákazník poslední technologie (i když mnohdy pouze za velký příplatek), zabalené navíc v decentním a takřka nesmrtelném těle. Věčná škoda RAMky a problémů se zapínáním…

V době psaní tohoto článku ještě stále používám jako primární počítač starý IBM ThinkPad T41, takže, myslím, mohu posoudit reálnou využitelnost T30 v dnešní době. Ale jak se snažím, tak to prostě nejde. Zatímco nosit každý den do školy T41 s rozšířenou baterií ještě nějaký smysl má (na baterii dá víc, než mnohé dva roky staré multimediálky), u T30 si to představit nedovedu – navíc bych s trochou nadsázky patrně brzy skončil na rehabilitačním oddělení se zničenými zády… T30 je tak posledním mohykánem těch starých těžkých a tlustých notebooků, které sice mechanicky vydržely téměř všechno, ale podlehly trendu – mobilitě. „A tak – posledních pár puštěných písniček a znovu zpět do skříně – své sis spolehlivě odsloužil.“