ThinkPad X1 Carbon: dosahování nedosažitelného
Protože už delší dobu používám ThinkPad X1 Carbon 6. generace (2018), zavzpomínal jsem a zamyslel se nad celou historií řady ThinkPad X1, která po revoluci přesedlala na evoluci. X1 se stal etalonem, každým rokem se snaží dosáhnout dokonalosti, které nelze dosáhnout.
Masově, nebo exkluzivně?
Ve všech odvětvích na světě jsou dvě kategorie produktů – tou první je ta naprostá, drtivá většina. Jsou to produkty, které jsou běžné, využívají dostupné a známé technologie, dají se díky tomu masově vyrábět a rovněž masově konzumovat. Pak si už mezi nimi jen vybíráme podle našich potřeb, přání a možností. Obvykle se nejedná o ikonické produkty. Zářným příkladem budiž notebook za 15 tisíc, rodinné auto nižší střední třídy nebo 50Hz 4K LCD televize s 8bitovým panelem (ať jsme trochu techničtí).
Jak začneme překonávat hranice této kategorie, dostaneme se ke špičkovým produktům. Takovým, na jejichž výrobu výrobci použili nejmodernější metody, sestavili je z nejnovějších a mnohdy průlomových dílů, využili běžně nedostupné materiály nebo zcela nový, neotřelý design. To vše jen proto, aby dokázali a posunuly, co je možné. Každý ušetřený zlomek milimetru, gram, stupeň Celsia, přidaná minuta výdrže, ušetřená sekunda čekání nebo bod jasu navíc však exponenciálně navyšuje cenu. Pro většinu lidí je toto nepochopitelné – vždyť ten notebook váží jen o 200 gramů méně, vždyť je jen o půl centimetru menší, vždyť vydrží jen o hodinu déle… a přitom stojí třikrát víc!
IdeaPad 320. Masový notebook (převážně bez masa)
Jenže zatímco ten notebook, co je o 200 gramů těžší, půl centimetru větší a vydrží o hodinu méně, se vyrábí z plastu, jehož zpracování je dnes zcela běžný a masově rozvinutý proces. Komponenty uvnitř plastového šasi mají kolem sebe dostatek místa, a tak je možné jednak použít všeobecně dostupné díly, ale taky je možné díky objemovým rezervám snížit kvalitativní požadavky na přesnost výlisků a dílů. Můžeme použít běžné baterie, protože je máme, kam dát. A to ani nemluvě o tom, že nikdo nemusel dlouho přemýšlet nad tím, jak do těla, kde je velkoryse místa, vměstnat všechen hardware.
A co ten druhý, drahý notebook? Ten, aby mohl být tak lehký a kompaktní, musel někdo od základu vyvinout. Tým inženýrů musel dlouho vymýšlet, jak to udělat, aby do tak malých rozměrů dostali všechen moderní hardware. Aby se ten hardware uchladil – pravděpodobně kvůli tomu museli navrhnout speciální chlazení, které je nejenom kompaktní, ale taky dostatečně výkonné. No a když už „to“ uchladíme, musíme to napájet. Takže baterie musí být výkonná, ale tenká, aby se do šasi vešla – zřejmě musíme navrhnout speciální baterii, jejíž články chytře rozložíme tak, aby vyplnily každý zbylý milimetr krychlový malého těla. Nejlépe ještě tak, aby byla základna vyvážená a bylo možné víko otevírat jednou rukou. A pak tu máme další problém – šasi, do kterého to vše naskládáme, musí být tenké, lehké, ale musí být odolné. Takže plast nepřipadá v úvahu. Sáhneme tedy po hliníku, hořčíku nebo uhlíkových vláknech. Výroba z těchto materiálů je však mnohem náročnější, takže i nákladnější.
Navrhujeme špičku
Jenže když už navrhneme takový notebook, musíme taky zajistit, že bude mít výbavu odpovídající požadavkům a nárokům jeho cenové kategorie. A to ani nemluvě, že musí být zpracovaný tak, aby působil hodnotně. Takže vedle materiálů a designu začneme řešit povrchovou úpravu a všechny ty detaily, se kterými se uživatel dostává do styku, třeba zrovna i ty panty víka displeje – aby nebyly moc tuhé, ale zase aby víko držely dostatečně pevně…
Takových nově navržených notebooků nemůžete ročně chrlit mnoho, obvykle jen jeden. Navrhujete jej několik let a ve chvíli, kdy skončíte, je už zastaralý, protože se mezitím objevily nové technologie, nové materiály, nové výrobní postupy, nové povrchy, nové baterie, procesory, systémy chlazení, ale také nové požadavky zákazníků a noví konkurenti.
No a když už se dostanete na takovou úroveň, nemůžete vyvíjet pokaždé zcela nové zařízení. Nejenom proto, že je to neekonomické, ale taky proto, že to nedává smysl – to, co jste navrhli a vyrobili, je špičkové. Není to bez chyby, není to dokonalé (a nikdy nebude). Takže sesbíráte zpětnou vazbu jak od vlastního týmu, který dobře ví, jaké má aktuální zařízení slabiny a kde by se dalo vylepšit, tak od zákazníků a začnete jej vylepšovat do další generace. Budete stavět na existujících základech, to dobré necháte, to špatné musí pryč a to, co chybí, dodáte.
Evoluce, ne revoluce
To je momentálně případ všech špičkových zařízení – namísto neustálého bourání existujícího a navrhování všeho od píky každý rok vylepšujete svůj výstavní model, svou vlajkovou loď. Má to určitou paralelu i v jiných odvětvích – vezměte si transportní letadlo C-130 Hercules. Už 60 let vypadá pořád stejně, protože jej tenkrát někdo výborně navrhl. Ale není to stejné letadlo – za tu dobu se uvnitř zásadně změnilo. Díky moderním technologiím je spolehlivější, dokáže automaticky vykládat náklad, má vyšší výkon, delší dolet, stačí mu mnohem menší posádka.
C-130J-30 Super Hercules, (c) Lockheed Martin
Lenovo nemá tak dlouhou historii na předních příčkách trhů s elektronikou jako jiní výrobci. Po roce 2005 a intenzivněji zhruba od roku 2010 se hledalo, snažilo se ukočírovat všechny značky a odvětví, ve kterých působí. Až v posledních letech vidíme výsledky těchto snažení, které jsou (i přes několik přešlapů) impozantní. Jsem rád, že se Lenovu nepodařilo dostat na přední příčky „jen“ celou společnost, ale že během toho dokázalo vyvinout několik dnes již ikonických produktů, které se etablovaly natolik, že jsou považovány za etalony svých kategorií. Jedním z nich je samozřejmě konvertibilní Yoga, ale myslím si, že dalším je právě ThinkPad X1 (Carbon).
ThinkPad X1 (Carbon)
To, co původně vzniklo jako experiment, kdy – jak si představuju – se sešlo několik nadšených inženýrů Lenovo, dali do pytle hromadu nových technologií, materiálů a výrobních postupů, pytlem zatřepali a za pomoci čar a kouzel jim vypadl ThinkPad X1 s moderním designem a věcmi jako celohořčíkové šasi, tvrzené sklo přes displej nebo nová podsvícená ostrůvková klávesnice. To byla (pro Lenovo) revoluce. Další revolucí byl ThinkPad X1 Carbon, který použil poznatky a výrobní technologie z předchozího „technologického dema“, přihodil k nim díly z uhlíkových vláken a přetransformoval je do moderního pracovního Ulrabooku. Další generace již s dramatickými změnami nepřicházely – z ThinkPadu X1 Carbon se totiž vyklubala stálice, vlajková loď, která je každým rokem tím samým týmem inženýrů vylepšována, aby dosáhla nedosažitelné dokonalosti.
Podívejte se jen na Carbon šesté a sedmé generace (recenze již brzy!) – žádné ihned identifikovatelné změny se neudály, ale máme lepší zvukový projev, na který si uživatelé stěžovali, a lepší displej. Ale taky kupu zcela „neviditelných“ vylepšení – docela známá je povrzávající pravá opěrka zápěstí, kterou pozoruji i na mém kousku, kterou již sedmá generace netrpí.
ThinkPad X1 Carbon je notebookový ekvivalent Mercedesu. Vše, s čím se dostanete do styku, je pohodlné, působí příjemně. I přes skoro až neskutečně nízkou hmotnost cítíte ihned po uchopení do ruky kvalitní, odolné materiály, které jsou ale pro pohodlí potaženy matným, měkčeným povrchem. Namísto křiklavě bílých nebo stříbrných popisků jsou všude jen černé lesklé značky, které kontrastují s matným podkladem a elegantně ukazují vše, co je třeba. Taky panty jsou černé – víte, že jsou kovové, ale nekřičí, jen zapadají do zbytku tmavého designu, aby nerušily – nejsme na výstavě, cílem není všem se ukázat, cílem je tam být a dělat svou práci. Po otevření víka – které na rozdíl od sedmé generace jednou rukou nejde (vylepšení!) – se ukážou tenké rámečky, špičková klávesnice a mléčně skleněný touchpad. Chod kláves je jistý, touchpad je jemný.
Odpovědět
0 Komentářů